Ukázka knihy

Je tolik věcí, které bych nikdy ani nezkusila, kdyby mě život nepostavil do téhle situace. Čím déle jsme sami, tím více se oba přizpůsobujeme. Mým životním cílem se stalo překonávání strachu a sebe sama. Každý den se učím být spontánní, přijímat výzvy, neustále nám s Adamem zlepšovat každodenní realitu. Žijeme z maličkostí. Z barevné soli do koupele, z bublifuku, z nových mašinek, z nových dekorací (hlavně z andělů), z různých příchutí Oreo sušenek, z východu slunce v okně obýváku, ze sněhu, z kaluží, ze skluzavek v herně… Mohla bych pokračovat, ale asi by to zabralo pár dalších stran.

Jednu specificky krásnou vzpomínku mám na leden 2024. Čerstvý sníh, neděle 8:00, brzké ranní slunce. Za barákem máme pole, bylo čerstvě zasněžené, cca 30 cm sněhu. Nabalila jsem sebe i Adama, vzali jsme Harryho a šli jsme na pole. Pes začal dělat bláznivá kolečka, Adam sebou plácl uprostřed pole do sněhu a jen ležel a koukal na východ slunce. Všechen ten sníh kolem se třpytil, jak ho postupně nasvěcovalo slunce. Adam vleže zasněně koukal nahoru, všude ticho a v tu chvíli mi došlo, že máme všechno, co potřebujeme. Jeden druhého, život a pouto, které nám nikdo nepřetrhne. Harmonii toho rána cítím dodnes. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem jako malá přesně takový sníh milovala, běhala jsem v něm, zpívala Ivetu Bartošovou a představovala jsem si, že jsem v pohádce (no jo, miluju třpytky).

Samozřejmě vím, jak by mi pomohlo nebýt na vše sama, a že pro Adama by to znamenalo víc času, který bych mu mohla věnovat. Ale já cítím, že teď potřebuji růst, potřebuji být nejlepší a nejsilnější verzí sebe sama, a to hlavně pro Adama, aby měl v životě vždy někoho, o koho se bude moct opřít, a nebude muset být na vše sám jako já. Jsem tu pro něj, jsem jeho průvodkyně a mým úkolem je chránit ho, dokud to bude on sám potřebovat. Jsem tu pro něj i za jeho tátu. Tátu měl, miloval ho a nikdo mu ho nenahradí. Myslím, že je lepší mu připomínat, že měl milujícího tátu, který zemřel, než aby žil v situaci, že táta žije, ale nezajímá se. Vzpomínku na milujícího tátu mu budu vždy vštěpovat, je součástí našeho života a pro Adama bude ještě spoustu let důležitým člověkem.

Co se mě týče, poslední čtyři roky neřeším, co si o mně kdo myslí, k životu přistupuji s pokorou, na každého člověka se dívám individuálně, nesoudím, přijímám s chybami i bez nich. Nejsem povrchní, používám intuici a věřím si, věřím svému vnitřnímu hlasu a snažím se dělat správné věci, nebo lépe – snažím se dělat věci pro ochranu jiných lidí, kteří jsou nebo budou v mé situaci. Na domněnky, předsudky a srovnávání se s ostatními nemám čas. Přijala jsem svého vnitřního introverta s autistickými rysy a jsem sama sebou. Doma, venku, v práci. Své trauma nosím hrdě, protože mi pomohlo růst, pro sebe, pro Adama, pro všechny, kdo to potřebují.

Změna je život, a ne vždy máme na výběr, kdy a jaká změna přijde. Změna nás nutí růst, ale je to špatně nebo dobře?